Nový domov v Napieru

Našli jsme nový dočasný domov v Napieru, městě na východním pobřeží Severního ostrova Nového Zélandu, které je proslulé architekturou třicátých let ve stylu art deco.

Zajímavostí je, že v roce 1931 bylo toto místo doslova srovnáno se zemí obřím zemětřesením, a tak posléze začala výstavba úplně nového města. Ještě více než architektura se nám líbí veliké barevné grafitti na budovách, které můžeme obdivovat v ulicích po celém městě.

Protože jsme milovníky moří a oceánů, Napier, který se rozkládá na pobřeží zálivu Hawke’s Bay, si díky svým výhledům získal naše sympatie.

Navážu na minulý článek z Jižního ostrova. Jak a proč jsme se tady vlastně ocitli? Po měsíci stráveném na jihu Nového Zélandu jsme se rozhodli přesunout se zpět na Severní ostrov. Ráno, když odplouval náš trajekt, zjistili jsme, že máme úplně prázdnou pneumatiku u auta.

Zbyněk začal ihned vyměňovat kolo za rezervu, protože jsme měli nejvyšší čas vyrazit, abychom se stihli nalodit a mohli odplout. Situaci nijak nezjednodušovalo deštivé počasí, štěrková příjezdová cesta a vědomí, že jsme si zaplatili nejlevnější variantu trajektu bez možnosti vrácení peněz (cca 4 tisíc Kč), pokud na loď nenastoupíme včas.

Naštěstí jsme vše stihli a po čtyřhodinovém houpání se na vlnách mezi ostrovy Zélandu, jsme dorazili do přístavu hlavního města Wellington. Po pár drobných komplikacích s hledáním volného autoservisu, jsme sice se zpožděním, ale s pneumatikou v pořádku, mohli vyrazit na cestu směr Napier za našimi českými kamarády Terkou a Michalem.

Když jsme dorazili do cíle, na Zélandu zrovna řádil hurikán Debbie, který dorazil z Austrálie, kde měl ničivé následky. Nás se to naštěstí nijak tragicky nedotklo, jenom několik dní v kuse hustě pršelo a foukal silný vítr. Deštivé dny jsme si společně krátili filmovým maratonem, vínem, pivem a vařením. Terka tyto báječné tři dny plné smíchu shrnula ve svém obrázkovém deníku, jehož obrázky pravidelně sledujeme na jejím instagramu.

Rádi jsme přijali nabídku bydlení u Terky a Michala doma v dalším volném pokoji. Ulehčilo nám to starosti s hledáním ubytování a výhodou je dobrá poloha blízko centra a velmi nízký nájem. Bydlíme tu tedy v pěti lidech, ještě spolu s Claire, postarší upovídanou Novozélanďankou, která má tento dům celý pronajatý.

Nevýhodou je, že doma nemáme wifi připojení, tak se poohlížíme po jiném bydlení s internetem. Na Zélandu není wifi připojení v domácnosti vůbec samozřejmostí!

Když se hurikán přehnal a zase vysvitlo sluníčko, vyrazili jsme do ulic shánět práci. Měla jsem štěstí, protože hned druhý den, kdy jsme s životopisy obcházeli město, mě přijali do krásného hotelu na pobřeží jako pokojskou na částečný úvazek.

Je to fyzicky náročná práce, určitě nejnáročnější, co jsem kdy v životě dělala. Nejhorší je asi stlaní postelí tak, aby to bylo jednak perfektní, ale také abych byla co nejrychlejší. Když mě z toho má, nepříliš přátelská, nadřízená zkoušela, potila jsem se jak u státnic z ekonomie 😀

Práce pokojské je pro mě veliká zkušenost a obdivuju lidi, kteří se takhle živí celý život. Také jsem dostala pár směn v seafood bistru, kde pracuje Terka a v pondělí jdu na pohovor do restaurace. Zbyněk zahájil svoji kariéru sběrače jablek, což prý bylo tak strašně strašný, že dal druhý den výpověď. V úterý nastupuje na sběr kiwi, ale hledá něco jiného, práci, která není závislá na počasí.

Tak nám prosím držte pěsti, ať nám to tu v Napieru všechno vychází. Je to pravděpodobně naše poslední větší zastávka na Zélandu.