Na rozdíl od Zbyňka, se s motorovými vozidly příliš nepřátelím. Nikdy jsem nebyla na řízení přirozený talent a od té doby, co jsem skončila i s babičkou, jako spolujezdcem, v příkopu (nikomu se nic nestalo), se za volant příliš nehrnu. A netáhne mě to ani za řidítka skútru. Přitom to nemůže být nic těžkého, tady na Bali řídí motorky i děti! Běžně vídám desetileté školáky, jak jedou sami na skútru. Balijci jsou na jízdu na skútru zvyklí od malička.
Řešení mého problému bylo jednoduché – pořídit si kolo! Kde ale sehnat slušné kolo za rozumnou cenu? Byli jsme vyčerpaní po celém tom shánění vybavení do domu a neměli jsme náladu objíždět Bali a shánět nové kolo. A tak jsem jen „vyslala přání mít kolo“ a nechala to být.
Jednou jsem šla, jako obvykle, běhat na pláž. Cestou zpátky jsem běžela v horkém slunci do mírného kopce a měla jsem toho už „plný kecky“. V tu chvíli mě na kole míjeli dva postarší sympaťáci z Austrálie a pokřikovali „no poběž, nepolevuj!“. Zeptala jsem se jich, kde vzali svá kola, že bych si také ráda jedno pořídila. Ten jeden, jehož jméno si už nepamatuju, nabídl, že mě odpoledne vyzvedne na skútru a zajede se mnou do blízkého obchodu.
Zbyňkovi, který zrovna v posteli umíral s rýmičkou, se moc nelíbilo, že pojedu kdovíkam s cizím chlapem. Ale shodli jsme se, že to kolo potřebuju. S neznámým Australanem jsme nakonec jeli na skútru celkem daleko, ale strach jsem neměla. V ČR si to nedovedu představit, že nasednu na motorku někomu neznámému, ale ze Zélandu a z Bali jsme si tak nějak zvykli lidem důvěřovat. A vyplatilo se!
Dva obchody s bicykly byly sice zavřené, protože slovy Australana „fucking Ceremony“ (bylo zavřeno kvůli balijským slavnostem), ale ve třetím obchůdku jsem si vyhlídla skvělé kolo.
Mimochodem slavnosti na Bali jsou kapitola sama o sobě. Balijci oslavují opravdu všechno, třeba první ostříhání vlasů svého dítěte a vy si pak nemůžete ani v ten den koupit kolo!
V obchodě, který byl otevřený, jsme usmlouvali lepší cenu a ještě před tím, než se se mnou Australan rozloučil, dohlédl na to, aby mi řádně dofoukli kola a namontovali dopředu košík. Najednou byl fuč. Sympatický opálený šedesátník v barevných surfařských kraťasech se mi ten den jen tak zjevil, aby mi pomohl koupit kolo, a od té doby jsem ho neviděla. Ani fotku spolu nemáme
Domů jsem dojela na kole a poprvé za ty dva měsíce, co žijeme v této oblasti Bali, a vozím si zadek na skútru, jsem si všimla, že cesty jsou poměrně kopcovité. Jak se to říká? „Motor jezdí na peníze a kolo jezdí na tuk“? Ono mi to neuškodí.
Mít na Bali kolo je vážně skvělý. Jezdím na něm téměř denně na pláž nebo pro jídlo a nemůžu si to vynachválit. Díky neznámý Australane za pomoc.
