Odletět z Nového Zélandu a nenavštívit Jižní ostrov by byla vážně škoda. Zbyněk prohlásil, že si po tomto našem týdenním road tripu po Jižním ostrově, může konečně na seznamu svých snů v cestovním deníku odškrtnout “navštívit zemi Pána prstenů”.
Pokud na Novém Zélandu nepracujete, všechno je strašně drahý. Protože příliš neholdujeme nízkorozpočtovému cestování, rozhodli jsme se, že za cenu každodenního ubytování s postelí, topením a teplou sprchou, raději náš výlet omezíme jen na ta nejzajímavější místa Jižního ostrova.
Po celém západním pobřeží ostrova se táhne pohoří Jižní Alpy se 17 vrcholky nad 3 tisíce m.n.m. Mezi horami se rozprostírá spousta krásných ledovcových jezer a na jihu ostrova leží největší Národní park Nového Zélandu Fiordland.
Plán zněl tedy jasně: vidět vrcholky Alp, vyhlášená jezera a fjordy.
Předchozí článek končí u jezera Tekapo, kde také začnu naše dnešní vyprávění. U jezera jsme strávili celý den. Navštívili jsme restauraci McKenzie, kde před dvěma lety pracovaly Pája s Luckou a těšili jsme se na noční oblohu, která ale nakonec za moc nestála. Přestože bylo jasno, tak jsme viděli pouze průměrně krásnou oblohu plnou hvězd, žádná mléčná dráha, žádné „wow“. I tak jsme si den u jezera užili, hlavně odpoledne, kdy se oteplilo a sluníčko krásně hřálo.
Všude bylo strašně moc Asiatů. Dokonce letáčky v infocentru měli ve dvou jazykových mutacích – anglicky a v klikyhácích. I hotelový pokoj byl přizpůsobený turistům z Asie. Sprcha byla tak nízko, že jsme se pod ní museli nepřirozeně krčit, abychom se mohli umýt.
Další den ráno jsme se vydali opět na cestu. Na obloze ani mráček a sluníčko nás pálilo do tváří. Popojeli jsme k nedalekému jezeru Pukaki, které je snad ještě krásnější a modřejší než předchozí jezero. Zbarvení vody v těchto jezerech ovlivňuje jejich speciální ledovcové složení. Nevíme přesně o co se jedná, ale jezera vypadají na pohled, jak když jsou upravená ve photoshopu.
Podél jezera Pukaki vede dlouhá silnice, po které jsme jeli až do vesničky u hory Mt Cook, nejvyššího vrcholu Nového Zélandu (3753 m.n.m.). Byla to pro nás sice asi 100 km zajížďka mimo trasu, ale stálo to rozhodně za to.
V cíli jsme si našli klidné místo bez všudypřítomných asijských turistů, nasvačili se, udělali pár fotek nejvyšší hory a jeli zpět.
Dále jsme pokračovali do městečka Wanaka ležícího u stejnojmenného jezera, v jehož blízkosti jsme měli zarezervovaný další nocleh. Líbila se nám promenáda restaurací a obchůdků podél pobřeží jezera, které je celé obklopeno horami ze všech stran.
Druhý den ráno jsme si dali na břehu jezera v místní kavárničce kávu a těšili se na další slunečný den. Šli jsme se podívat k populárnímu zakřivenému stromu, který vyrůstá přímo z jezera.
A jak už to během road tripů bývá, sedli jsme opět do auta a vyrazili dál. Všimli jsme si, že silnice na Novém Zélandu málokdy vedou skrze pohoří. Z místa A do bodu B se tak většinou nelze dostat nejkratší možnost cestou, ale za to jsou silnice krásně rovné a vedou údolími mezi horami.
To však neplatí o cestě mezi Wanakou a Queenstownem s nejvyšším bodem 1121 m.n.m. Jedná se o nejvýše položenou silnici na Novém Zélandu vedoucí přes horský průsmyk nabízející nádherné výhledy. Se Zbyňkem nejsme žádní nadšení horolezci, takže se nám pohled z výšky do krajiny naskytne jen výjimečně a o to více jsme si tuto zastávku užili.
Krkolomné serpentýny směrem dolů byly daní za ten krásný výhled na vrcholu. Queenstown pojmenované na počest britské královny Viktorie, je turistické město, oblíbená lyžařská destinace, nabízející veliké množství adrenalinových sportů. Po několika dnech strávených u nejkrásnějších jezer Nového Zélandu, jsme začali pociťovat zákon klesajícího mezního užitku z další získané jednotky nového jezera. Jednoduše řečeno, jezero Wakatipu, na jehož břehu se město rozprostírá, už nás tolik nezaujalo.
Co nás ale lákalo, byl pohled na celé město z vyhlídky na kopci Bob’s peak. Vzhledem k tomu, že jsem lemra líná, která nerada chodí do kopce a ještě méně raději chodí z kopce, cesta gondolou pro mě byla jasná volba. Zato Zbyněk, ten se rozhodl, že si ten 446 metrů vysoký kopeček vyšlápne.
Po pár minutové cestě visutou lanovkou jsem se na vyhlídce kochala nádherným výhledem na celé město, pozorovala jsem odvážlivce, jak skáčou bungee jumping a tiše záviděla pilotům padákových kluzáků, jak volně plachtí mezi vysokými horami nad ledovcovým jezerem. Zbyněk dorazil po 45 minutách úplně vyčerpaný. Říkal, že očekával pohodovou procházku do kopce a ne prudké srázy, kde musel lézt po čtyřech.
Cestou dolů jel se mnou gondolou. Sice stála jednosměrná jízdenka skoro stejně jako ta zpáteční (to znamená hodně), ale tvrdil, že dolů už po svých nejde ani za zlatý prase.
Další den jsme se přesunuli do městečka Manapouri, k národnímu parku Fiordland, kde jsme nesehnali nic lepšího než ubytování v kempu na palandě v chatce přímo u jezera.
Brzy se nám začalo kazit počasí, což je v této jižní oblasti Nového Zélandu poměrně normální. Zapnuli jsme si v chajdě topení, uvařili horký čaj a obdivovali všechny otužilce, kteří přespávají ve stanu nebo v autě.
Čekal nás výlet k fjoru Milford Sound, nejdeštivějšímu a zároveň nejnavštěvovanějšímu místu Zélandu, které připomíná norskou krajinu a všichni ho vychvalují do nebes. Nejvíce nás na celém fjordu bavila cesta k němu. Scenerická silnice s výhledem na okolní štíty, jejichž vysoké vrcholy nebyly kvůli hustému mračnu ani vidět.
Z některých skal stékaly proudy drobných vodopádků, jejichž počet se prý násobí, pokud v oblasti hustě prší.
Samotný Milford Sound nás kvůli špatnému počasí nijak zvlášť neoslovil, a tak jsme si ani nekupovali lístek na výletní plavbu mezi fjordy. Zbyněk cestou na záchod vyfotil plakát fjordu za slunečného počasí, kterou dal ze srandy na instagram a sklidil tak velký úspěch.
Nejlepším zážitkem z celého dne pro nás byli papouškové Kea, velcí asi jako slepice, kteří přistáli na střeše našeho auta a začali nám okusovat gumy střešních oken.
Poslední plánovanou zastávkou našeho Road tripu byl Dunedin, druhé největší město jižního ostrova založené skotskými přistěhovalci. Dali jsme si zde po několika dnech nepřetržitého cestování a zážitkování trochu pauzu a vrcholem (doslova) našeho poznávání města byla cesta k Baldwin street, nejstrmější obydlené ulici na světě, zapsané v Guinessově knize rekordů.
Právě se nacházíme opět na cestě. Stavili jsme se na pláži plné obřích kamenů, které připomínají želví krunýře. Je fascinující, že se jedná o výtvor přírody a jsou téměř dokonale kulaté.
Směřujeme na sever jižního ostrova, kde máme domluvený woofing – pár hodin práce denně za stravu a ubytování a pak uvidíme, co dál.
Ahojky, bezvadný článek! Během letošního roku bychom rádi s rodinkou na cestu Novým Zélandem vyrazili i my. Rádi bychom autem projeli oba ostrovy. Chtěla bych se Vás zeptat, jakým způsobem jste auto řešili? Měli jste ho pronajatý nebo jste si ho pořizovali? Uměli byste nám popřípadě doporučit společnost ze které bychom si mohli auto pronajmout? Našla jsem si už na základě průzkumu pár informací tady: Pujčení auta Nový Zéland. Ráda bych však znala názor někoho, kdo má s cestováním na Novém Zélandě bohaté zkušenosti. 🙂 Předem děkuju za odpověď, Radu