První týden na Zélandu

V sobotu 15. října večer jsme po dlouhém letu dorazili do Aucklandu, města na severním ostrově Nového Zélandu. Na letišti nás vyzvedl prodejce aut Simon, známý známého našeho známého. Po chvíli mu bylo jasné, že se mu nepodaří nám prodat auto hned během cesty z letiště, tak nás jen zadarmo hodil do hostelu.

Velkým (avšak ne nečekaným) šokem, hlavně oproti Thajsku, pro nás bylo chladné počasí a také mega drahé potraviny v supermarketu. Brown Kiwi hostel byl typickým místem pro baťůžkáře z celého světa s přátelskou atmosférou a stylovými společnými prostory. My však buď spali nebo něco zařizovali, tak jsme kouzlo hostelu dostatečně neocenili.

Simon byl milý, vyzvedl nás u hostelu a pomohl nám zařídit bankovní účet a zélandské telefonní číslo. Jeho záměr prodat nám auto byl více než evidentní. Koupit od něj nový vůz však bylo i v našem zájmu. Auto jsme potřebovali co nejdřív a dohodnout se přímo s ním bylo velmi pohodlné. Honda Odyssey se dle Zbyňkova oka jevila jako dobrá volba. Abychom však eliminovali riziko špatné koupě, požádali jsme Simona, aby zajel do servisu a nechal udělat novou technickou a dal vyměnit sjeté pneu. Dle předchozí domluvy nám navíc do auta koupil úplně nové vybavení na spaní a kempování.

Jupí máme auto!

Ještě nás čekalo vyřízení daňového čísla, abychom mohli na NZ legálně pracovat. Zařizování bylo trochu komplikovanější, než jsme původně předpokládali kvůli nekompletní dokumentaci z banky, ale mile nás překvapilo, jak jsou všichni úředníci milí a ochotní. Na to nejsme z ČR moc zvyklí.

Pokoj v hostelu jsme měli zaplacený na 4 noci bez možnosti prodloužení. Museli jsme tedy celkem rychle něco vymyslet. Věděli jsme, že chceme postel a teplou sprchu. Na spaní v autě se během těchto jarních chladnějších nocí ještě necítíme. Byli jsme tedy moc rádi, když nám napsala Jaynie z jednoho woofingu, na který jsme předtím se zájmem reagovali. Woofing = práce 4 hodiny denně výměnou za ubytování a stravu. Vzhledem k nepříznivě vysokým cenám za živobytí na NZ se tato možnost jeví jako fajn začátek.

Vyrazili jsme tedy novým autem po levé straně silnice vstříc novému dobrodružství na západ do přímořského městečka Raglan. Zbyněk byl z opačného řízení nejprve docela nesvůj, ale velmi rychle se adaptoval a nyní už řídí jako rodilý Zélanďan 🙂 .

Těsně před příjezdem do našeho nového dočasného domova mobil vypověděl signál a vypadalo to, že projíždíme džunglí. U domu chyběla cesta, pršelo a my jsme se museli vydat do kopce blátem. No úplně nadšený jsme nebyli. Čekala nás sympatická rodinka – trošku alternativnější “přírodní” lidé (nejmladší syn běhal bosky v blátě, připomínal mi Tarzana), ale fajn. Přivítali nás večeří, přičemž jsme se před jídlem všichni chytli za ruce a začali zpívat rytmickou písničku ve smyslu “děkujeme za jídlo”. Nejdřív jsme z toho byli lehce rozpačití, ale vlastně proč si před jídlem nezazpívat 😀 . Jsou to vegetariáni a vařili moc dobře! Jídlo jsem vážně ocenila a vzala si i pár receptů. Zbyněk z jídla tak nadšený nebyl.

Když vyšlo sluníčko, tak i kdyby nic jinýho, výhled z terasy stál opravdu za to! Ten výhled byl asi největším plusem tohoto našeho woofingovýho zážitku. Dobrý taky bylo, že jsme pracovali jen necelý 3 hoďky denně. Zbyněk zahradničil, první den například kácel banánovou palmu.

Já uklízela dům – a že bylo fakt co uklízet, na pořádek si moc nepotrpěli. Ještě, že nemám fobii z pavouků.

Co se nám moc nelíbilo bylo hlavně to, že náš nevybavený pokoj (jen matrace a židle) měl samostatný venkovní vchod a do koupelny a kuchyně jsme museli chodit skrz zahradu. Již zmíněný všudepřítomný nepořádek atraktivnosti místa také nepřidal. Zbyněk navíc začal trpět bolestmi zad, tak jsme se po 4 dnech s rodinou přátelsky rozloučili a rozhodli se změnit pole působnosti.

Raglan, město, kde jme woofovali, je opravdu krásný místo plný surfařů a mladých lidí. Okamžitě na nás jeho atmosféra udělala dobrý dojem. Volné chvíle jsme trávili na pobřeží a nasávali jsme energii moře, která nám vždycky dobije baterky.

Jeli jsme se také podívat na nedaleký vodopadád, který se v překladu nazývá závoj nevěsty a měří 55 m. No pecka! Krásný zážitek.

Říkala jsem našim hostitelům, že nám to ani nepřijde fér, tolik krásy na jednom místě. Z jedný strany moře, z druhý strany krásný kopce s vyhaslým vulkánem a kousek od domova vodopád.

Odpověděli, že jestli nám tohle přijde pěkný, tak ať se těšíme na jižní ostrov. Tam je to prý ještě mnohem krásnější. Měli mimochodem dost silný zélandský přízvuk a tak byl chvílemi trochu problém v komunikaci. Například cold je u nich “cou” a fall vyslovují jako “foa”. Jo a sranda je s vyslovoáním jména Zbyněk. To jim vůbec nejde 🙂 .

V neděli jsme tedy po 4 dnech opustili přímořský Raglan a vydali se do Hamiltonu, blízkého města, kde jsme si na další 3 noci zaplatili ubytování. Jedná se o malou rodinnou farmu, ale takovou tu pěknou čistou, nesmradlavou, udržovanou farmu. Spíme v super posteli (!!) a pod okny se nám pasou telátka. Ideální místo na vykurýrování Zbyňkových zad, nabrání sil a naplánování co dál.

Na listopad máme domluvený woofing v domě na pláži (jupí). Součástí práce by měla být také pomoc při renovování lodí, což kapitána Zbyňka velmi zaujalo. Také se chceme začít poohlížet po nějaké placené práci.

Včera jsme se konečně potkali s Terkou a Michalem, kamarády z Čech, kteří taky “zélandujou”. Strávili jsme spolu celý den, moc jsme se nasmáli a připomnělo nám to kousek domova.

= Galerie =