Koh Samet

Plán na sobotní den byl jasný, přesunout se na ostrůvek Koh Samet vzdálený od Bangkoku asi 200 km. Hostitelka Natty nám napsala na kus papírku adresu místa (anglicky i thajskými klikyháky), kde seženeme nejlevnější transfer na ostrov. Neměli jsme tušení, co všechno cesta obnáší, ale v klidu jsme se vyspali, nasnídali, zabalili kufry k uschování na recepci a kolem poledne vyrazili s batohama na zádech.

Tentokrát jsme si chytli taxíka – auto, ne TucTuc. To proto, abychom si aspoň chvíli udrželi relativně čistý osprchovaný pocit. Taxikář nemluvil anglicky, ulice byly zacpané a my si začali uvědomovat, že ta cesta nebude taková sranda jako když na Čerňáku nastoupíme do Student Agency směr Hradec.

Na místě určení, kam jsme po skoro hodině dorazili, jsme si na takovém hodně alternativním nádraží/ tržnici koupili lístek do Koh Sametu a nastoupili do nacpaného mikrobusu, kde seděl řidič, 11 Thajců a my dva. Měli jsme asi velké štěstí, protože sotva jsme dosedli, tak jsme se rozjeli. Netušíme, za jak dlouho by jelo něco dalšího.

V mikrobusu bylo strašně málo místa, okýnko nám končilo u brady a museli jsme být zkroucení jak paragraf. Tří a půl hodinová cesta do přístavu vůbec neutíkala a měli jsme hlad. V přístavním městě Rayong nás řidič z ničehonic vysadil a my jsme museli přestoupit do připravené sajdkáry skůtru, kterou jsme byli dopravení až do přístavu.

Nevěděli jsme do jaké lodi nastoupit, na jaké zastávce na ostrově vystoupit a kudy se dostat do ubytování. Když jsme naší noclehárnu (z venku vyhlížející jako ubytovna pro ukrajinské dělníky) na pokraji vyčerpání našli, byli jsme rádi, že interiér zevnějšku neodpovídá a pokoj je pěkný, nový a čistý. Naše hostitelka Lizzie nám doporučila místní Banana Bar, kde jsme se konečně najedli a byli rádi, že jsme tento náročný den úspěšně zvládli.

V noci nás probudila obrovská bouřka, která zněla jak konec světa. Silný déšť bubnující na plechovou střechu jen podtrhoval apokalyptickou atmosféru a horové scénáře v mojí hlavě. Zbyněk mě uklidňoval, že to je jenom “trocha vody padající z nebe” a nemůže se nám v našem “stabilně vyhlížejícím” ubytování nic stát. Po pár hodinách obav, zda se ostrov ještě nepotopil, jsem konečně usnula.

Druhý den jsme se v poledne probudili do slunečného dne a cestou na oběd jsme si plánovali odpoledne strávené na pláži. Sotva jsme ale snědli první sousto rýže se zeleninou, začalo pršet. Silný déšť neustával a tak jsme byli nuceni vydat se do ubytování v improvizovaných pláštěnkách z igelitových pytlů.

Přestože je stále třicet stupňů, tak už několik hodin v kuse prší. Odpoledne navíc vypadl proud a celý ostrov byl několik hodin bez elektřiny. Thajci naštěstí vše vaří na plynu, takže jsme nebyli o hladu a navečeřeli jsme se romanticky při svíčkách. Když se ulice konečně rozsvítily, vydali jsme se do obchodu pro vodu. Místní týpek nás cestou lákal do jeho baru, ke kterému prý nyní patří i “volný vstup do bazénu”. Když si všiml, že si chceme zaplavenou ulici vyfotit, začal ve svém “bazénu” tancovat 🙂 .

= Galerie =