Falešný poplach

Je noc a spíme v našem současném super domově na pláži. Najednou slyšíme naši hostitelku Jane, pobíhá po chodbě a pořád dokola opakuje věty obsahující slova „dcera“ – „kopec“ – „vyrážíme“ – „HNED TEĎ“ – „jdeme na kopec“.

V polospánku jsme si mysleli, že přijela její dcera a jdou na nějaký noční výlet na kopec, protože je asi zrovna pěkná obloha nebo možná, aby viděly východ slunce. Jane, ale nepřestávala hulákat. Tak jsem poslala Zbyňka, aby za ní šel a zdvořile její nabídku odmítl.

Definitivně mě však ze spánku probralo, když přiběhl zpět do pokoje se slovy „honem vstávej, prej bude tsunami, musíme na kopec“. Okamžitě jsem si pochopitelně představila takovou tu dvacetimetrovou vlnu z katastrofických filmů, která prorazí to naše obří okno vedoucí přímo na pláž.

Nasedli jsme do auta, vyjeli na kopec a zapnuli rádio.  Zároveň jsme sledovali online zpravodajství na mobilech. Dozvěděli jsme se, že na jižním ostrově proběhlo silné zemětřesení a pro tuto oblast je i vyhlášeno varování před tsunami. Oblasti severu severního ostrova, kde bydlíme my, se však naštěstí žádné nebezpečí netýkalo, a tak jsme se mohli v klidu vrátit zpět do postele.

Proč vlastně ten planý poplach? Jane vzbudil nějaký alarm, o kterém si myslela, že to je poplašná „tsunami siréna“. Do toho jí volala dcera z Evropy, kde byl v tu chvíli den a v médiích se objevily první nekonkrétní zprávy o zemětřesení a tsunami na Zélandu. Když jsme se vrátili zpět domů, hned jsme usnuli. Věděli jsme totiž, že kdyby se něco změnilo, Jane by nás určitě vzbudila. Navíc jsme pozitivně naladěný, tak jsme bez obav, že by se nám mělo něco stát.

Jestli jsem ještě dostatečně nevychválila místo, kde teď bydlíme, tak je to dům na pláži s nejlepším výhledem v celém městečku. Stačí se podívat z terasy a starosti neexistujou.

Můžeme tu bydlet ještě týden. Jane nasadila laťku celkem vysoko a takhle fajn bydlení nečeká na každém rohu. Ale to jsme si říkali už u minulého woofingu, že nic lepšího nemůže přijít. Opět jsme bez obav a těšíme se, jaká nová příležitost se nám naskytne. Oba se navíc shodneme na tom, že náš současný život je oproti životu v Praze pestrý a každý týden je úplně jiný. Kancly v korporátech nám nechybí a manuální práce nás baví!

Zaujalo nás, že na dveřích kůlny jsou nálepky od policie. Představovali jsme si, že tu proběhla nějaká vražda nebo exekuce majetku. Pravda je ale ještě zajímavější. Jane tu v minulosti měla, kromě nás, spoustu zajímavých hostů. Před lety byl dokonce celý dům pronajat princi Charlesovi. A to je důvod nálepek. Policie předem dům zabezpečila a tímto způsobem označila.

Měli jsme teď pár dní dům sami pro sebe, protože Jane byla mimo město. Jedním z cílů její cesty byl protest proti nějaké konferenci válečných lodí v Aucklandu. Vzala kajak a jela protestovat. My jsme se mezitím rozhodli, že začneme shánět placenou práci. Vyrobila jsem inzerát na městskou nástěnku.

Také jsem hodila příspěvek na FB stránku města. Během pár minut se ozvala Sylvia s nabídkou práce zahradníka pro Zbyňka! Takže ing. Zbyněk je zaměstnán jako zahradník, což zní jako zatraceně sexy povolání. Navíc je asi dost dobrej zahradník, protože mu hned při první týdenní výplatě zvedli hodinovou sazbu o 2 doláče oproti původní dohodě! Prostě jen proto, že s ním jsou spokojený. Navíc Zbyněk tvrdí, že to je pro něho relax, je celý den na sluníčku, poslouchá audio knihy a bere za to v přepočtu 3 stovky na hodinu. To jde.

Poslední dny si užíváme slunečného letního počasí. Zahradník Zbyněk už je opálený jak po dovolený v Egyptě a já taky pomalu chytám barvu.

Včera dopoledne byly ty správné povětrnostní a přílivové podmínky, tak jsme se Zbyňkem konečně vyrazili na moře na kajak. Nejdřív jsem vůbec nevěděla, jak používat to dvojpádlo, jak kajakem zatočit, a zkrátka, co mám dělat. Zbyněk mi hned upádloval asi kilomter daleko, takže jsme se při kajakování pohádali. On byl ten bezohlednej, kterej ujel a já ta blbá, co nechápe pádlování.

Bylo to ale nakonec super, hlavně když jsem se naučila své plavidlo ovládat. Jeli jsme si tak po pobřeží podél pláže, kde se obvykle rádi procházíme a užívali si fajnového dopoledne.

Zatím netušíme, kde budeme příští týden bydlet, což je ale dobrodrůžo, které k tomu našemu „zélandování“ patří.